Divadlo Exil - Pardubice

motto: Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí Kolaloka!

Kdo by neznal Limonádového Joa, hrdinného zastánce práva, spravedlnosti a velkého propagátora limonády!

Herci Divadla Exil nejen hrají, ale i tančí a zpívají. Spolu s nimi legendární koňskou operu nastudovali studenti Konzervatoře Pardubice.

Jedna z nejslavnějších a nejoblíbenějších českých komedií, kde správní muži pijí pouze Kolalokovu lihuprostou limonádu a zákon má podobu pistolníka, vybaveného přesnou muškou, zářivým úsměvem a lahodným tenorem.

Autorem předlohy je Jiří Brdečka – český novinář, publicista, spisovatel, scenárista, výtvarník, kreslíř, ilustrátor a filmový režisér hraných i animovaných filmů. Spolupracoval s Jiřím Trnkou, Janem Werichem a zejména pak s Oldřichem Lipským. Z jejich tvůrčí dílny vycházejí kultivované parodie jako Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela, nebo Tajemný hrad v Karpatech.

Limonádový Joe zabodoval nejen v interních cenách Exilu „Bohoušové 2009“, ale i na krajské postupové přehlídce amatérského divadla Zlom vaz, odkud si přivezl doslova hromadu ocenění.

obsazení:

Limonádový Joe – Jan Míšek
Horác alias Hogo Fogo – Lukáš Udržal
Tornádo Lou – Kristýna Hypšová
Winnifred – Lucie Hašková
Doug Badman – Ladislav Marek
Grimpo -  Bohdan Šeda
Goodman – Milan Vodehnal
Barman(ka?) – Kateřina Prouzová
Mexiko Kid -  Petr Janíček
Žužu – Monika Králová
Frufru – Veronika Křepinská
Houslistka – Šárka Skučková
Barový pianista – Martin Kudrna
Pan Kolaloka – Karel Fiala

režie: Jana Tichá
hudební nastudování: Jan Míšek
choreografie: Lucie Hašková
zvuk a světla: Jan Petrides

Děkujeme Východočeskému divadlu Pardubice za zapůjčení kostýmů.

premiéra: 26. 9. 2009 na Andy Western ranči v Kuněticích

autorská práva: Dilia

sponzoři: Andy West, Forester Servis, Elreg, IP stav, Kofola, Lestav, EKO-INVEST, Hokr, U Merkura, Petr Bouška, Český rozhlas Pardubice

Zveme vás na autorské představení. V pátek 15. dubna uvedeme v premiéře Tesknou grotesku. Inscenace vznikla v hlavě Lucie Haškové. Na první zkoušky nepřinesla žádný scénář. Jen svou vizi a představy. Nezvyklý způsob zkoušení herce bavil. Teď doufáme, že bude bavit také vás, diváky.

Abyste si udělali o našem projektu bližší představu, nabízíme vám rozhovor s autorkou a režisérkou Lucií Haškovou.

Jak to celé začalo?

Kdysi jsem viděla představení, které mně po dlouhé době očarovalo. Po jeho zhlédnutí jsem si přála mít kolem sebe báječné tanečníky a hudebníky, aby byla realizace něčeho takového vůbec možná. V hlavě se mi přetvářely nápady a černobílé představení začalo mít tvar pro klubovou scénu Exilu. Další dobu trvalo, než jsem začala oslovovat a vytipovávat lidi, kteří do toho půjdou i za cenu, že vše není tak jasné, že neexistuje scénář, a že mi budou muset tak nějak věřit.

Vybrala sis úplně jiný způsob práce, než na který jsme obyčejně v divadlech zvyklí. Proč?

Před dvěma roky jsme za dobu několika dní vytvořili s Pepou Kopeckým představení Životy, které bylo o nás, šlo z nás a vznikalo naprosto spontánně – bez příprav. Byl to úplně jiný pocit. Nesvazoval mě scénář. Myšlenky se říkaly se nahlas a potom se s nimi zkoušelo pracovat a variovat je. Byla to pro mě velká svoboda. Chtěla jsem teď znovu zažít tu svobodu, chrlit ze sebe nápady.

Bylo zkoušení Teskné grotesky takové, jak sis představovala?

Začali jsme zkoušet pozvolna a nenápadně. Původní obsazení se po první schůzce změnilo a s tím i má představa. Ubyli chlapi, chyběla tanečnice a mluvenou roli jsem nakonec obsadila herečkou (Kateřina Prouzová), se kterou jsem původně počítala v představení spíše k pohybovému vyjádření. Myslela jsem si, že mladí lidé a možná snad i noví – ti, co neznají způsob práce v Exilu – budou cestou, jak vytvořit další představení tak, jak jsem si přála… Spletla jsem se! Chci poděkovat Olině Vetešníkové, Věře Pojmanové a Jiřině Mejzlíkové za to, že se do Grotesky vrhly naprosto oddaně, přijaly formu a způsob práce a byly mi velkou oporou a podporou. Tyto herečky jsou v Exilu od jeho založení a je moc fajn, že umí přijmout i něco nového.

Teď musíš říct něco o každém ze zúčastněných.

Josef Ženatý je naopak jedním z nejnovějších Exiláků a jeho přínos do grotesek byl tak přirozený, že si ani neuvědomuji nějakou chvíli nebo moment, kdy by mi něco vadilo. Pepa se objeví i v nově připravovaném představení Balada pro banditu, kde si zahraje jak ve sboru, tak ve vedlejší roli.

Po dlouhé době se na jevišti objeví děti (Kryštof Prouza a Natálka Kubínková). Jejich místo v představení se také měnilo, hledala se pojítka…. Oba jsou tak přirození, že si závěrečný dialog připravili skoro sami. Stačilo jim vysvětlit základní pravidla a nazkoušeno bylo brzy.

Individuálních zkoušek si užili Martin Vágner a Kateřina Prouzová, kteří příběhem provází a téma jejich vyprávění postupně odhaluje divákovi to, co se děje na jevišti. Martinovi všechno trochu trvalo a na začátku zkoušení jsem se bála, že to půjde ztuha. Teď (odhaduji přibližně čtyři měsíce zkoušení) to funguje! Za celé představení nepromluví jediné slovo a pro Kateřinu musí být rovnocenným partnerem na jevišti. Kateřina zase odbourávala své zvyky, učila se nadávat a jako jediná vlastnila scénář s textem. Scházeli jsme se ve třech a dávali dohromady jednotlivé vstupy.

Takovým bonbónkem je Eliška Pojmanová, dcera Věry, která chodila ještě nedávno na balet. Přišla do představení jako poslední a měla volnou ruku. Ona má veliké prostorové cítění – stačilo jí vysvětlit, o co kráčí. Nyní Eliška kráčí představením na špičkách a já se na ní nemůžu vynadívat!

Celek, bez kterého by nebylo představení ani poloviční, tvoří Martin Kudrna. Student pardubické konzervatoře, frontman kapely Black Velvet a součást ZUŠ BONIFANTES Jana Míška. Martin tvořil na klavír improvizace během zkoušení. Mluvili jsme spolu o náladě a místech, které musí být hudebně vidět. On to cítí velmi dobře a hlavně umí pozorovat herce na jevišti, takže se často stávalo, že mu některé situace vycházeli na první dobrou. Jsou místa, která musí být rytmicky stejná kvůli hercům, protože na ně reagují. Jinak bych si moc přála, aby si Martin hledal a vymýšlel nové aranže… Aby pro něj bylo každé představení premiérou. Má totiž v rukou moc vytvářet atmosféru a díky němu může být představení od představení jiné, nové.

Co bylo při zkoušení nejtěžší?

Udržet vše v rovnováze. Nenechat si převálcovat hlavu třeba opravdu dobrým nápadem, který by byl v celkovém pojetí úplně mimo mísu. Nehorší bylo představení zakončit. Nabízela se velká škála konců, point – některých hodně abstraktních… Objevila se i otázka, jak celé představení pojmenovat tak, abychom byli spokojení my, a aby to zaujalo lidi a řekli si: ,,Jo, tak na tohle se půjdeme podívat.“ Pracovní název byl od začátku Grotesky, takže jsme se s ním logicky všichni sžili. Začala jsem trošku šířit paniku, abychom to pojmenovali jinak – neměla jsem pocit, že je to přesný název. Po několika návrzích jsme si slovo grotesky nechali a rozvinuli ho v teskné.

Co je hlavní myšlenkou představení?

Hlavních myšlenek není nikdy dost – každý si odnese z představení tu svojí… Můžu tedy mluvit o svém dojmu, pocitech a o tom, co pro mě Teskné grotesky znamenají. Proč? Ať se přijdou lidi podívat. Kryštof Prouza říká: ,,Je to o lásce k nenarozenému dítěti“. A jiní si zas třeba řeknou, že je to drogách.

Rozhovor s režisérkou Janou Tichou bezprostředně po soutěžní inscenaci Limonádového Joea na národní přehlídce amatérského divadla v Děčíně.

Kdo přišel s nápadem hrát Limonadového Joea?

Přišla jsem s ním sama.

Co vás na téhle všeobecně známé předloze lákalo?

Hlavně ten film, který mám hrozně moc ráda. A téma je vděčné. Říkala jsem si, že na to budou chodit lidi a naštěstí jsem se nespletla.

Inspirovala jste se především filmem?

Inspirovala jsem se také filmem, ale je tam spousty věcí jinak, je to podle starého scénáře pana Brdečky. Jde o několik scénářů spojených dohromady. Vlastně jsem si to musela znovu napsat. Jen jedna scéna je z filmu, a to scéna Winifred s dědečkem. Samozřejmě, některé hlášky jsou tam zachované, protože bez nich by to nešlo.

Nezlobte se, ale i sám váš limonádový Joe vypadá jak z filmu…

Ano, hodně nám to lidé říkají.

Kolik se vypilo whisky během zkoušení?

Myslím, že možná žádná.

Ani jeden panák?

To asi ano, ale moc to nejde. Jde o hodně lidí, kteří se musí soustředit, je to těžké – je tam dohromady tanec a zpívání. Moc u toho nejde pít, ale po představení si samozřejmě vždycky něco dáme…

Co vám whisky a kolalokovou limonádu zastupuje?

Kolaloková limonáda je normální kofola a whisky je klasicky čaj.

Vymyšlené fórky, přidané vtípky vznikaly během zkoušení?

Některé jsem vymyslela já, od toho jsem režisérka, některé vznikly při zkoušení. Některé vznikají i při hraní, ale to hercům zakazuju. Zase nechci, aby z toho byla parodie na druhou.

Co se týká spolupráce z pardubickou konzervatoří, tak jde konkrétně o koho?

Z konzervatoře jsou muzikanti. Klavírista a houslistka.

Připadalo mi, že odněkud odjinud znám Horáce a Douga Badmana…

Kluci působí v Divadle tří. Třetí s nimi tady není – nemá čas, hraje v Semaforu, je profesionální herec, původně vzešel z našeho souboru.

Tornádo Lou mě také přišla povědomá z nějakého jiného – například severského saloonu?

Ano, Kristýna Hypšová hrála v Norway today.

Hudební nastudování dělal sám Joe, má s hudbou něco do činění?

Jan Míšek je šéfdirigent a sbormistr sboru Bonifantes, je to téměř profesionál. A co se týká tanečních choreografií, tak ty vytvářela zase Lucie Hašková (Winifed), dříve tančila.

Jak jste přišli na barmanku? Neměli jste dostatek mužů?

Měli, to byl zkrátka takový náš nápad. Barmanka – Kateřina Prouzová – je naše principálka, takže jsem ji musela obsadit, chápejte…

Tak ji řekněte, že je nejlepší, že je to barmanka, co má „koule“.

Myslím, že typově je to hrozně dobře obsazené, jsou to nejlepší herci divadla Exil.

Exil letos vsadil na současnou dramatiku a autorské divadlo. Poslední tečkou před prázdninami je premiéra hry Noci letmé lásky. Jde o čtyři krátké aktovky o letmém milostném setkání. Jen tak na okamžik v jedné noci se vzájemně dotknou lidé, kteří by se nebýt náhody pravděpodobně nikdy nepotkali. Na chvíli se jejich životy a světy protnou.

Autorkou hry je španělská herečka, režisérka a dramatička Paloma Pedrero. O svých aktovkách Noci letmé lásky řekla: „Prožít chviličku lásky v tomhle nepřátelském světě, plném násilí, hrůz, i když je to chvilka neuchopitelná a nezadržitelná, je jako když se nadýchneš čerstvého vzduchu, abys mohl žít dál." A právě postavy této hry nevědomky a vlastně i nechtíc hledají takové okamžiky. Zázrak je potká jen na chvíli, ale jejich příběhy přinášejí naději.

„Hra mě oslovila hned při prvním čtení. Takové okamžiky zažil každý z nás. Přestože už jsou třeba někde zasunuté v našich dávných vzpomínkách, něco nám z nich zůstalo pod kůží a je to tam napořád", vysvětluje režisérka inscenace Kateřina Prouzová.

První příběh je až trihler a mluví se v něm velmi otevřeně o sexu. Druhý ukáže, že osudové setkání vám může změnit celý život. Třetí aktovka vás seznámí s luxusní madridskou prostitutkou, kterou miluje nesmělý mladík. Poslední povídka přichází s nadějí, že bezpečnou a laskavou náruč můžete najít i tam, kde byste ji nejméně čekali.

Na jevišti se objeví Veronika Křepinská, Naďa Kubínková, Kateřina Prouzová, Jana Tichá, Josef Jan Kopecký, Jan Smeták, Bohdan Šeda, Ondřej Novák a Tomáš Klement. První reprízu inscenace pak můžete vidět ve středu 18. června od 19 hodin také v Divadle Exil.

Taková normální rodinka a především její seriálové zpracování je dnes už legendou a přímo vybízí ke srovnávání s jakýmkoliv jiným provedením. Přesto se toho soubor nezalekl a rodinku nastudoval.

„Rozhodnutí se ukázalo už před rokem a půl, kdy jsme hledali novou dramaturgii, potřebovali jsme nahradit některé komedie, které končily a napadlo nás proč se nepodívat na Rodinku", uvedla režisérka představení Ivana Nováková. A i když to byla práce náročná, Nováková je přesvědčena, že na toto představení bude vzpomínat moc dlouho a ráda nejen ona, ale i diváci.

Na čtenou zkoušku za námi přijel i autor textu pan Milan Kopecký. Autor byl velmi ochotný a vstřícný a strávili jsme s ním při povídání o představení velmi příjemné dvě hodinky. Přislíbil i účast na premiéře, což je pro nás příjemné, ale i zavazující.

Vlastní příběh je velmi lidský, současný, vidíme v něm normální situace z běžného lidského života, vztahu mezi dospělou dcerou a její matkou. Matka je unavená a od svého života už vlastně nic nečeká. Ale v příběhu je krásné vyjádření toho, že nikdy není pozdě a to hezké nás může teprve ještě potkat, i když už to vlastně ani nečekáme.

Zkoušení představení je příjemné a svým způsobem zvláštní, dvě hlavní postavy matky a muže se po celou hru neuvidí. Zvláště pro představitele muže (Radek Navrátil) je role obtížná v tom, že je celou dobu na jevišti na velmi malém prostoru úplně sám.

V hlavní roli matky se představí Věra Pojmanová, muže hraje Radek Navrátil a dceru Dejna Odvodová nebo Tereza Bačkorová.